Toto bohužel nejsou slova nedůvěryhodných ekologistických aktivistů nebo politiků zelených stran. V tomto případě se jedná o velmi propracované a přesné výpočty, za nimiž stojí přední vědci americké NASA a jejich evropští a američtí vědečtí kolegové, stejně tak jako bývalý americký viceprezident a kandidát demokratické strany v prezidentských volbách v roce 2000, Al Gore.
Je důležité si uvědomit, že otázka globálního oteplování, nikdy nebyla vědci zodpovídána s takovou určitostí jako dnes. Před ještě zhruba deseti lety jsme z úst některých vědců často slýchali, že globální oteplování není důsledkem chování člověka. Jiní vědci argumentovali tím, že tento problém ještě není prozkoumán natolik, aby o něm bylo možno podat nějaké konkrétní stanovisko. Na začátku roku 2007 je však situace ve vědecké obci docela jiná. Dominuje názor o nutnosti podniknutí razantních omezení produkce CO2, hlavního činitele skleníkového efektu. Jim Hansen z Goddardova institutu pro vesmírné studie při NASA říká, že jedinou možností, jak se globálnímu oteplování na poslední chvíli vzepřít je okamžité omezení produkce skleníkových plynů o 25 procent.
Nyní však přichází nejtěžší část boje za záchranu naší planety tak, jak ji známe dnes. Přesvědčit obyvatele o nutnosti změny svých životních návyků. Žádná vláda nemůže donutit občany, aby svítili zářivkami místo žárovkami, aby neplýtvali pitnou vodou či aby jezdili v energeticky nenáročných automobilech. To, co však politici musí udělat, je vytvořit obyvatelům k takovému životu vhodné podmínky. Druhým důležitým bodem bude diplomatická shoda na mezinárodním poltickém poli. Byla by totiž hloupost nalhávat si, že všichni lidé se v této otázce zachovají dostatečně eticky. Bude třeba vyvinout politický tlak na největší producenty škodlivin, jako jsou USA a Čína, aby se společně s dalšími vyspělými a rozvojovými zeměmi zavázali k prudkému snížení emisí a tvrdě je vyžadovali od průmyslových závodů.
Tání pevninských i oceánských ledovců je nám natolik vzdálené, že jsme ho zatím považovali za jakousi imaginární hrozbu. Už nyní však začínáme pociťovat změny klimatu na vlastní kůži. Zatímco v přímořských oblastech rod od roku stoupá intenzita a síla hurikánů, ve vnitrozemí neustále překonáváme teplotní rekordy. Přímým důkazem přírodních změn je jednoznačně i letošní evropská zima. Snad skutečnost, že si na horách neužijeme tradiční zimní radovánky, otevře oči dosavadním skeptikům a ti vážnost situace nakonec pochopí.
Cítím jako svou morální povinnost na tento problém upozornit. Možná, že je to i svým způsobem logické. V roce 2050 mi bude okolo šedesáti let a nerad bych sebe, své děti nebo vnoučata připravil o možnost poznat Zemi takovou, jakou jsem měl štěstí ji za svého mládí poznat sám.